Co mi dali moji předkové
Probereme tři kolena. A to nejstarší, prababičky a pradědové, to tedy bude zajímavá práce. Žádného z nich jsem totiž nezažila. A, teď mi dochází, že aby v tom byl alespoň trochu systém, bude potřeba, abych to vzala z máminy a tátovy strany zvlášť, pak to zkusím nějak propojit. Uf, taky nevím, jestli začít třeba od mámy a pak postupovat dozadu, nebo opačně? Zkusím to od prostředka, od babiček, třeba se to nějak spojí. Tento článek tedy věnuji mámině straně.
Mámina strana byla spjata s půdou a přírodou, s venkovem. Moje babička, Emílie Koníčková, se narodila v roce 1911 paní Bezděkové a panu Bezděkovi. Domek měli na Borku, i s kouskem pole a zahradou. Ta část lesa dodnes patří Bezděkovi, jednomu z vnuků. Rodina pocházela z Vysočiny, z okolí Pacova, Vyklantic a Starého Smrdova. Byla z jedenácti dětí, myslím, že některé spíše vyrostly v rodině, nebyly to úplně vlastní. Jako dítě si pamatuji, že naši občas naložili babičku a odvezli nás a ji za rodinou Čechových, kteří ve Smrdově bydleli. Tu jsem po něm zdědila. Teta Čechová byla babičky sestra, vždycky chovali husy, kachny, měli velkou zahradu a hospodářství. Pak si ještě pamatuju strejdu Pepu Bezděka, který bydlel na Ohradě a hrál na harmoniku. O ostatních babiččiných sourozencích toho moc nevím. Babiččini rodiče umřeli nějak brzo. Myslím, že ani máma je moc nezažila, vzpomínám si, že jsem se na ně ptala a máma mi řekla, že umřeli brzo. Zachoval se mi dopis od babiččiné matky, která nechtěla u babičky být, na sklonku života bydlela zřejmě u některé z babiččíných sester. Ten dopis byl plný zloby, ale proč, to nevím. Nevybavuji si, že by o mi o nich babička někdy vyprávěla. Jen si pamatuju, že chodila na trávu králíkům k lesíku, který patřil Bezděkům a říkala, že to patří rodině.
Babička byla malá, ale co neměla do výšky, to dohnala šířkou. Ta její tloušťka ale nebyla nějaká sulcovitá hora, spíš taková kompaktní síla. Měla světle šedomodré oči, tvář ošlehanou od sluníčka a šedé vlasy stažené šátkem. Celý rok pracovala v lese a na poli, doma obstarávala zahradu a to, co vypěstovala vozila na kole v nůši na brandýský trh. Vstávala v pět, aby tam byla včas a našla místo, a mně dala na hlídání k Čapkům. Zahrada byla plná cibule, mrkvičky, česneku, brambor, byly tam jabloně, švestky, stromkový angrešt, černý a červený rybíz. Tohle provozovala až do vysokého věku, ještě když už jí bylo sedmdesát, pamatuju se, jak naši řešili jak babičku přesvědčit, že jezdit na těžkém kole s nůší na zádech už pro takovou ženskou není. Hravě šplhala po žebříku na půdu (taky párkrát spadla), obstarávala králíky, slepice, psa, kočky a občas i husy. Taky si pamatuju, že chodila paběrkovat na pole po sklizni co tam družstvo nechalo, přivydělávala si tím, a měla tak kukuřici na krmení.
Dědova rodina, Koníčkovi, byli starousedlíci z Borku. Dědův tatínek, Josef, zahynul v první světové válce, takže to asi také neměli lehké, měla bych spočítat, kolik mu tenkrát bylo. Děda se jmenoval František a měl bratra, tuším Josefa, kterému připadl dům, ve kterém bydlela jeho dcera Ema s manželem.S babičkou se brali velmi mladí, a postavili si na Borku svůj vlastní domeček, dneska je z něj ten slavný "Borek", který má svou samostatnou sekci na těchto stránkách. Děda byl v roce 1945 zraněn ve střelbě německých vojáků a do konce svého života v roce 1976 měl z toho na noze otevřenou ránu, která se nikdy nezhojila. Špatně se mu chodilo, a muselo ho to bolet. Pamatuju si, jak chodil po dvorku s konví, s holí, nohu zkroucenou, ale králíci měli vždy co žrát a pít a nepamatuju si, že by byl kvůli své bolesti někdy mrzutý. Tu svou bolest překonával prášky a přes těžkou cukrovku si rád dal meltu s loupákem.