21. 10. 2008
“Pojďme si hrát se slůvky, navléknem jim podkůvky“ znělo z pódia po tak
dlouhé době. Od roku ďábla jsem vlastně o Karlovi Plíhalovi tolik
neslyšela. Zůstala mi v paměti ta křehkost duše a boj se zrádnými
pomocníky, kteří to za nás jen zdánlivě vyřeší a uklidní nás. Zdá se,
že s těmi draky bojuje statečně a vyhrává, vlasy stále tak blonďaté a
husté, tělo silného moravského ogara. Sedá si na divadelní židli U
hasičů, pokyne svým jediným pomocníkům na pódiu – reflektorům, omluví
se za malé zpožďění, prý čekal na pokyn který nepřišel a pustí se do
své první skladby. Pojďme si hrát se slůvky…
9. 10. 2008
Viděla jsem ten film včera a v hlavě se mi vybaví dvě věci: Issová, ten medvěd z popelnice, Karlín a Mádl.
9. 10. 2008
Toto je první příspěvek do nové rubriky. Kdysi dávno jsem si vedla čtenářský deník. Všechny ty knížky, co jsem přečetla a pak spolehlivě zapomněla jejich obsah. Vlastně nevím, kde se ta energie vzniklá čtením hromadí. Snad se projeví v tom, jak žiju, jak myslím, přidá se do barvy, kterou má můj život, když se tam každý z těch příběhů přimíchá. Jen doufám, že nevznikne šedivá.