O babičce Miladě
9. 12. 2008
Z červených desek, ve kterých si uchovával táta záznamy o svých rodičích, na mne nejdříve vypadla babiččina "tramvajenka". Je v ní kupon na třetí čtvrtletí roku 1979. Poslední, kterou ještě používala. A také mladistvá fotografie pohledné hnědovlásky s krásnými vlnami.
Babička se narodila 16. července 1909 v Horní Bobrové č.p. 35, okresní úřad Nové Město na Moravě. Dnes se vesnice jmenuje Bobrová, a patří do okresu Žďár nad Sázavou. Farář Arnošt Kotínský provedl zápis do matriky až 4. prosince 1930, alespoň to tak podle křestního listu vypadá, dokument nezmiňuje, že by se jednalo o duplikát. V té době bylo babičce 21 let.
Jezdila jsem sem jako dítě s rodiči, babičkou a dědou na návštěvu k Lidušce, která se tuším jmenovala Sáblíková a jejím dětem a ke Klimešům. Po letech, as v roce 2003 jsem sem zavítala s tátou znovu, vzpomínal, jak sem jezdili s babičkou a bratrem na letní byt a jak se kamarádili s Klimešovými. Také si pamatuji, že mi vyprávěl jak jezdili s dědou z Prahy do Bobrové na kole. Je to přes 200 km, jezdili to za dva dny s přespáním v seníku, byl to opravdu výkon.
V prosinci 2008 jsem se zde ocitla znovu a tak jsem marně lovila v paměti jména a místa. Nakonec jsem našla ten dům, kde bydlela Liduška, Klimešovi a na místním hřbitově byl hrob se Sáblíků a Šoustarů, ta jména mi zněla známě. Prolistovala jsem proto již zmiňované červené desky a zkusila pátrat v tom málu, co mi po babičce zbylo.
Babička byla manželská dcera Josefa Dvořáka, strojnického zámečníka v Buda-Pešti v Uhrách a Ludmily Šoustarové. Její tatínek Josef se narodil Janu Dvořákovi, dělníkovi z Janovic u Votic a Kateřině rodem Kubát, maminka Ludmila pocházela z Horní Bobrové, tatínek František Šoustar byl pekařský mistr a maminka se jmenovala Vincencie rozená Kirchner. Všichni byli náboženství římskokatolického. Malá Milada měla za kmotru svou babičku Vincencii a asistovala jí Antonie Chroustová z Horní Bobrové č. 53. Měla ještě tři sestry - Vilmu, Marii a Lidušku. Za tou Liduškou, provdanou Sáblíkovou, jsme do Bobrové jezdili.
List Domovský z roku z listopadu 1935 potvrzoval babičino povolání švadleny a právo domovské, které se dědilo po otci, v Bezmíři, okres Sedlčany. Tato vesnice se nachází devatenáct kilometrů od Hrabří, kde táta s mámou koupili chalupu. Ani nevím, jestli si to táta s babičkou uvědomovali. Záznam o tatínkovi z rodnho listu mluví o Voticích, respektive o Janovicích, takže je těžké odhadnout kde opravdu bydlel.
Babička se vyučila švadlenou, ale jediný dokument, který o tom mám je domovský list. Pamatuji si, že mi ušila džínové lacláče s vestičkou a vyšila mi na modrou látku červené srdíčko. Byly moc hezké a ráda jsem je nosila. Vždycky jsem litovala, že umřela dříve než mne naučila šít. Měla bych na ní moc hezkou vzpomínku. Její šicí stroj je stále na chalupě v Hrabří, opravdový Singer. Stával na Rybárně pod oknem a babička šila pro rodinu a okolí ještě ve svých sedmdesáti.
Své sedmdesátiny ještě oslavila a rodina jí uveřejnila blahopřání v novinách, ten výstřižek si děda pečlivě schoval. Babička si vždycky přála zemřít bez bolesti a rychle. To se jí beze zbytku splnilo. Večer s dědou hrála karty, vyhrála a šla v pořádku spát. Ve spánku jí stihla cévní mozková příhoda a už se neprobudila. Zemřela 20.9.1979 ve své posteli. Pamatuju si, že mi to táta bolestivě říkal a že mi to bylo moc líto. Na pohřbu jsem nebyla, ale děda si schoval fotografie, kde jsou zachyceni všichni, které moc bolelo, že odešla. Měli jí všichni moc rádi.
Její popel je rozptýlen na Vinohradském hřbitově. Loni jsem tam na dušičky byla, ale dávno to již není to důstojné místo. Chybí tam vzrostlé stromy, které by decentně oddělovaly klidné místo od ruchu velkoměsta a hned vedle zdi se tyčí nově postavené činžovní domy. Babičku ani dědu tam necítím. Babička si to tak přála. Jen já teď vlastně nemám kam za ní jít.
Babička se narodila 16. července 1909 v Horní Bobrové č.p. 35, okresní úřad Nové Město na Moravě. Dnes se vesnice jmenuje Bobrová, a patří do okresu Žďár nad Sázavou. Farář Arnošt Kotínský provedl zápis do matriky až 4. prosince 1930, alespoň to tak podle křestního listu vypadá, dokument nezmiňuje, že by se jednalo o duplikát. V té době bylo babičce 21 let.
Jezdila jsem sem jako dítě s rodiči, babičkou a dědou na návštěvu k Lidušce, která se tuším jmenovala Sáblíková a jejím dětem a ke Klimešům. Po letech, as v roce 2003 jsem sem zavítala s tátou znovu, vzpomínal, jak sem jezdili s babičkou a bratrem na letní byt a jak se kamarádili s Klimešovými. Také si pamatuji, že mi vyprávěl jak jezdili s dědou z Prahy do Bobrové na kole. Je to přes 200 km, jezdili to za dva dny s přespáním v seníku, byl to opravdu výkon.
V prosinci 2008 jsem se zde ocitla znovu a tak jsem marně lovila v paměti jména a místa. Nakonec jsem našla ten dům, kde bydlela Liduška, Klimešovi a na místním hřbitově byl hrob se Sáblíků a Šoustarů, ta jména mi zněla známě. Prolistovala jsem proto již zmiňované červené desky a zkusila pátrat v tom málu, co mi po babičce zbylo.
Babička byla manželská dcera Josefa Dvořáka, strojnického zámečníka v Buda-Pešti v Uhrách a Ludmily Šoustarové. Její tatínek Josef se narodil Janu Dvořákovi, dělníkovi z Janovic u Votic a Kateřině rodem Kubát, maminka Ludmila pocházela z Horní Bobrové, tatínek František Šoustar byl pekařský mistr a maminka se jmenovala Vincencie rozená Kirchner. Všichni byli náboženství římskokatolického. Malá Milada měla za kmotru svou babičku Vincencii a asistovala jí Antonie Chroustová z Horní Bobrové č. 53. Měla ještě tři sestry - Vilmu, Marii a Lidušku. Za tou Liduškou, provdanou Sáblíkovou, jsme do Bobrové jezdili.
List Domovský z roku z listopadu 1935 potvrzoval babičino povolání švadleny a právo domovské, které se dědilo po otci, v Bezmíři, okres Sedlčany. Tato vesnice se nachází devatenáct kilometrů od Hrabří, kde táta s mámou koupili chalupu. Ani nevím, jestli si to táta s babičkou uvědomovali. Záznam o tatínkovi z rodnho listu mluví o Voticích, respektive o Janovicích, takže je těžké odhadnout kde opravdu bydlel.
Babička se vyučila švadlenou, ale jediný dokument, který o tom mám je domovský list. Pamatuji si, že mi ušila džínové lacláče s vestičkou a vyšila mi na modrou látku červené srdíčko. Byly moc hezké a ráda jsem je nosila. Vždycky jsem litovala, že umřela dříve než mne naučila šít. Měla bych na ní moc hezkou vzpomínku. Její šicí stroj je stále na chalupě v Hrabří, opravdový Singer. Stával na Rybárně pod oknem a babička šila pro rodinu a okolí ještě ve svých sedmdesáti.
Své sedmdesátiny ještě oslavila a rodina jí uveřejnila blahopřání v novinách, ten výstřižek si děda pečlivě schoval. Babička si vždycky přála zemřít bez bolesti a rychle. To se jí beze zbytku splnilo. Večer s dědou hrála karty, vyhrála a šla v pořádku spát. Ve spánku jí stihla cévní mozková příhoda a už se neprobudila. Zemřela 20.9.1979 ve své posteli. Pamatuju si, že mi to táta bolestivě říkal a že mi to bylo moc líto. Na pohřbu jsem nebyla, ale děda si schoval fotografie, kde jsou zachyceni všichni, které moc bolelo, že odešla. Měli jí všichni moc rádi.
Její popel je rozptýlen na Vinohradském hřbitově. Loni jsem tam na dušičky byla, ale dávno to již není to důstojné místo. Chybí tam vzrostlé stromy, které by decentně oddělovaly klidné místo od ruchu velkoměsta a hned vedle zdi se tyčí nově postavené činžovní domy. Babičku ani dědu tam necítím. Babička si to tak přála. Jen já teď vlastně nemám kam za ní jít.