O tátovi II
16. 12. 2007
Nejdříve jsem si všimla fotky v pravém dolním rohu. Ve skupině chlapů, před tahačem, byl táta. A článek byl o tom, jak Československá televize, oddělení dokumentaristiky a propagandy, jak se to tenkrát jmenovalo, natáčela dokument o převozu jeřábu MB 88 z Mostáren Brezno na stavbu Jižního města v Praze.
Ten nečekaný nález detailního kousku, úplně zapomenutý důkaz takové drobné zajímavosti z života mého táty a mé rodiny mne najednou strašně moc dojal. Tekly mi slzy jako hráchy. Bývá mi tak líto, že vzpomínky na dobu mého mládí pokryl nějaký mlžný opar, to, co si pamatuju nemá jasné obrysy a i ty spíše mizí. Mezi dokumenty, které se po tátovi dochovaly které jsem použila při psaní první části povídání o tátovi jakoby chyběly ty, které jsou veselejší, pozitivnější, mají náboj, který je optimisticky laděný. Možná proto ty slzy. Dojetí nad jakoby tajnou zprávou od těch, co už dávno nejsou.
Článek i natáčení jsou datovány do roku 1978, tedy doby, kdy mi bylo asi 9 let. Na to, že bych tento dokument sledovala si nepamatuji. Ale vzpomínám si velmi dobře jak táta býval často na služební cestě i několik dní a z návratu vždycky přivážel něco dobrého. Buď nedostatkové zboží, které jen někde měli a táta na něj při cestě narazil, nebo krajovou zajímavost, která v socialistickém plánovaném hospodářství neměla celonárodní distribuci. Tak jsme měli v přepravce Zonky, zlatožluté ovocné limonády v menších a bachratějších skleněných lahvích, nebo Parenicu, slanější uzený ovčí sýr stočený do šneka, který se odlupoval po pásech a snad více než ta vlastní chuť mne lákalo jak se odlupoval a táhnul. Snažím se lovit v paměti co ještě nám táta vozil, ale zatím je tam prázdno.
Táta zřejmě jezdil do Brezna často, protože mi jméno toho města utkvělo velmi přesně. Chtěla jsem se podívat co dělají Mostárny Brezno dnes, ale z internetu jsem se toho moc nedozvěděla. Snad jen že Brezno je kousek od Nízkých Tater, že cesta je více než 800 km, což muselo s nadměrným nákladem, který třeba jeden maximálně 60 km za hodinu opravdu výletování na delší dobu a že v Mostárnách se vyráběly a spravovaly jeřáby, právě takové nadměrné náklady táta přepravoval.
V článku jsou také uvedena jména, která jsem jako malá velmi často slýchala. Václav Draslar, Zdeněk Ploch. Pamatuju si, že pan Draslar byl podsaditý a zůstal v mé paměti jako dobromyslný a trochu hlučný pán, který pro přesně mířené slovo nešel daleko, v očích mu hrály plamínky věčného zlobivého kluka. A pan Ploch, nebyl to ten pán, co bydlel někde na Lhotce a párkrát jsme za ním byli na návštěvě. Byl tmavovlasý, vyšší a štíhlejší. Při natáčení byli součástí party i Jaroslav Štolba a Jiří Procházka, ale ty si nepamatuji a tak je fotografii nepoznám.
Z té doby se mi vybavují opravdu jen střípky. Jak jsem s nějakým strejdou Čechem jezdila ve Špindlu na lyžích a jednu zlomila v krkolomném pádu vpřed a protože byl konec sezóny a naši asi nechtěli nebo nemohli koupit lyže nové, někde koupili jednu lyži a táta je nechal v dílně Konstruktivy natřít na modrožluto. Pánové lakýrníci, kteří se tohoto úkolu zhostili se jmenovali Vavřín, Nešpor a Toman. Asi bych si jejich jména nepamatovala, ani už nevím, jaký obličej k nim přiřadit, ale tak významně se zapsali proto, že na nově přestříkaných lyžích hrdě vyrobili i modrožlutou značku. VA-NE-TO. Jedna lyže jela sice trochu pomaleji, ale já jsem byla ještě ve druhé lyžařské sezóně velmi originálně vybavena.
S lidmi, kteří s tátou pracovali jsme jezdili i na různé podnikové rekreace. Buď pracovali přímo s tátou, nebo je táta potkával přímo na Stodůlkách, nebo jsme se znali právě jen z těch dovolených na Medvědích Boudách v Krkonoších, ze Skrytína, nebo z naší velké dovolené v Bulharsku.
Tam si pamatuji, že jsme byli s Akošovými a také Košťálovými. Tedy tatínkem Košťálem, Vaškem, kterému bylo tenkrát asi osmnáct a mně třináct, a jeho starší sestrou, která pracovala v Tuzexu (a prodávala džíny). U Košťálů jsme myslím také byli na návštěvě s tátou. Bydleli v nějakém cihlovém domě tuším někde na Praze 4 blízko nějakého zimního stadionu.
Vidím, jak jsem se najednou rozepsala a co všechno je v takovém malém kusu kdysi dávno vystřiženého papíru uloženého. Vybavuje se mi množství různých lidiček, kteří se kamarádili a stýkali s mými rodiči.
Snažila jsem se vzpomenout kdo byl ten pán, který, opíraje se o futra našich spojovacích dveří mezi obývacím pokojem a kuchyní, kýchnul tak silně že to srazilo obrovský asparagus ve velkém květináči na polici. Myslím, že to byl někdo, kdo s tátou dělal a kdo bydlel nedaleko od nás na Proseku.
Také se mi vybavila rodina Krejčích, kteří bydleli někde na Proseku, se kterými jsme se navštěvovali a snad i jezdili na dovolené. Pamatuji si jen, že měli dvě děti, kluka mladšího než já a také starší dceru a že když jsem byla větší tak jsme se nějak přestali stýkat.
Další rodina, zas mladší kluk a holka stejně stará jako já, bydleli v Jablonecké ulici. Zkusím na to ještě vzpomínat, možná to odemkne ta tichá místa, kde jsem si již myslela, že vzpomínky nenávratně zmizely.
Vítejte zpátky, časy minulé. Vzpomínky v čase předvánočním byly rozvířeny takovým malým dárkem o těch, kteří už dávno nejsou. Napsala jsem také do České Televize s prosbou jestli lze ten dokument ještě vyhrabat. Tak jsem zvědavá, jak mi odpoví. Jestli to bude mít pokračování, třeba zas napíšu.
Ten nečekaný nález detailního kousku, úplně zapomenutý důkaz takové drobné zajímavosti z života mého táty a mé rodiny mne najednou strašně moc dojal. Tekly mi slzy jako hráchy. Bývá mi tak líto, že vzpomínky na dobu mého mládí pokryl nějaký mlžný opar, to, co si pamatuju nemá jasné obrysy a i ty spíše mizí. Mezi dokumenty, které se po tátovi dochovaly které jsem použila při psaní první části povídání o tátovi jakoby chyběly ty, které jsou veselejší, pozitivnější, mají náboj, který je optimisticky laděný. Možná proto ty slzy. Dojetí nad jakoby tajnou zprávou od těch, co už dávno nejsou.
Článek i natáčení jsou datovány do roku 1978, tedy doby, kdy mi bylo asi 9 let. Na to, že bych tento dokument sledovala si nepamatuji. Ale vzpomínám si velmi dobře jak táta býval často na služební cestě i několik dní a z návratu vždycky přivážel něco dobrého. Buď nedostatkové zboží, které jen někde měli a táta na něj při cestě narazil, nebo krajovou zajímavost, která v socialistickém plánovaném hospodářství neměla celonárodní distribuci. Tak jsme měli v přepravce Zonky, zlatožluté ovocné limonády v menších a bachratějších skleněných lahvích, nebo Parenicu, slanější uzený ovčí sýr stočený do šneka, který se odlupoval po pásech a snad více než ta vlastní chuť mne lákalo jak se odlupoval a táhnul. Snažím se lovit v paměti co ještě nám táta vozil, ale zatím je tam prázdno.
Táta zřejmě jezdil do Brezna často, protože mi jméno toho města utkvělo velmi přesně. Chtěla jsem se podívat co dělají Mostárny Brezno dnes, ale z internetu jsem se toho moc nedozvěděla. Snad jen že Brezno je kousek od Nízkých Tater, že cesta je více než 800 km, což muselo s nadměrným nákladem, který třeba jeden maximálně 60 km za hodinu opravdu výletování na delší dobu a že v Mostárnách se vyráběly a spravovaly jeřáby, právě takové nadměrné náklady táta přepravoval.
V článku jsou také uvedena jména, která jsem jako malá velmi často slýchala. Václav Draslar, Zdeněk Ploch. Pamatuju si, že pan Draslar byl podsaditý a zůstal v mé paměti jako dobromyslný a trochu hlučný pán, který pro přesně mířené slovo nešel daleko, v očích mu hrály plamínky věčného zlobivého kluka. A pan Ploch, nebyl to ten pán, co bydlel někde na Lhotce a párkrát jsme za ním byli na návštěvě. Byl tmavovlasý, vyšší a štíhlejší. Při natáčení byli součástí party i Jaroslav Štolba a Jiří Procházka, ale ty si nepamatuji a tak je fotografii nepoznám.
Z té doby se mi vybavují opravdu jen střípky. Jak jsem s nějakým strejdou Čechem jezdila ve Špindlu na lyžích a jednu zlomila v krkolomném pádu vpřed a protože byl konec sezóny a naši asi nechtěli nebo nemohli koupit lyže nové, někde koupili jednu lyži a táta je nechal v dílně Konstruktivy natřít na modrožluto. Pánové lakýrníci, kteří se tohoto úkolu zhostili se jmenovali Vavřín, Nešpor a Toman. Asi bych si jejich jména nepamatovala, ani už nevím, jaký obličej k nim přiřadit, ale tak významně se zapsali proto, že na nově přestříkaných lyžích hrdě vyrobili i modrožlutou značku. VA-NE-TO. Jedna lyže jela sice trochu pomaleji, ale já jsem byla ještě ve druhé lyžařské sezóně velmi originálně vybavena.
S lidmi, kteří s tátou pracovali jsme jezdili i na různé podnikové rekreace. Buď pracovali přímo s tátou, nebo je táta potkával přímo na Stodůlkách, nebo jsme se znali právě jen z těch dovolených na Medvědích Boudách v Krkonoších, ze Skrytína, nebo z naší velké dovolené v Bulharsku.
Tam si pamatuji, že jsme byli s Akošovými a také Košťálovými. Tedy tatínkem Košťálem, Vaškem, kterému bylo tenkrát asi osmnáct a mně třináct, a jeho starší sestrou, která pracovala v Tuzexu (a prodávala džíny). U Košťálů jsme myslím také byli na návštěvě s tátou. Bydleli v nějakém cihlovém domě tuším někde na Praze 4 blízko nějakého zimního stadionu.
Vidím, jak jsem se najednou rozepsala a co všechno je v takovém malém kusu kdysi dávno vystřiženého papíru uloženého. Vybavuje se mi množství různých lidiček, kteří se kamarádili a stýkali s mými rodiči.
Snažila jsem se vzpomenout kdo byl ten pán, který, opíraje se o futra našich spojovacích dveří mezi obývacím pokojem a kuchyní, kýchnul tak silně že to srazilo obrovský asparagus ve velkém květináči na polici. Myslím, že to byl někdo, kdo s tátou dělal a kdo bydlel nedaleko od nás na Proseku.
Také se mi vybavila rodina Krejčích, kteří bydleli někde na Proseku, se kterými jsme se navštěvovali a snad i jezdili na dovolené. Pamatuji si jen, že měli dvě děti, kluka mladšího než já a také starší dceru a že když jsem byla větší tak jsme se nějak přestali stýkat.
Další rodina, zas mladší kluk a holka stejně stará jako já, bydleli v Jablonecké ulici. Zkusím na to ještě vzpomínat, možná to odemkne ta tichá místa, kde jsem si již myslela, že vzpomínky nenávratně zmizely.
Vítejte zpátky, časy minulé. Vzpomínky v čase předvánočním byly rozvířeny takovým malým dárkem o těch, kteří už dávno nejsou. Napsala jsem také do České Televize s prosbou jestli lze ten dokument ještě vyhrabat. Tak jsem zvědavá, jak mi odpoví. Jestli to bude mít pokračování, třeba zas napíšu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář