Za předky na Vysočinu
30. 3. 2008
Ještě nechci vířit prach na matrikách a farách a hledat záznamy, to si nechám na důchod, jen jsem se do těch míst chtěla podívat a zjistit, jestli na mne ten kraj bude nějak působit. O tom kousku Vysočiny toho tolik nevím. Prostý a čistý kraj uprostřed Čech, kam se jede po strašidelné D1. A když se z ní sjede, je po shonu. Tady je klid, kde Zeman objímá stromy a krajina se vlní v pravidelném rytmuf
Projížděli jsme s P. úzkými silničkami lemovanými starými duby. Krajina neporušená průmyslovými zónami, nezjizvená sídly nově zbohatlých podnikatelů. Všude uklizeno a čisto, i když domy jsou záplatované a málokterý má novou fasádu. Opuštěné usedlosti s propadlou střechou jsou častým jevem, jen kostelíček či kaplička v každé vesničce je vzorně opravená. Církevní majetek je udržovaný, nevyděluje se z místního života, tvoří pevnou součást a i na mne působí nějak víc, než jinde. Dalo by se říci, že tu nic není, ale to nic je právě zajímavé. Nerušený prostor, dýchá dávnem, tak jako centrum Prahy, než bylo opravené. Obecní úřad a místní Jednota také patří k nejlépe udržovaným stavbám. Dopátrali jsme se, že Evropská Unie a stát zde investuje a to je dobře.
I nově otevřený pacovský hotel Peppino, který jsme si vybrali jako základnu pro naše výlety, byl zrekonstruován s pomocí peněz z Evropy. Mimochodem, možností k ubytování tu tolik není. A v hotelu jsme, mimo sezónu, byli sami. Po dobrodružstvím s trochu stávkujícím autem jsme se ubytovali a vyrazili na obhlídku. Na náměstí v Pacově je stranou barokní kostel vyvedený v červené, částečně zakrytý budovou školy dýchající přestavbou z let padesátých, a krásným, bíle natřeným kostelem slepených z prvků gotiky a renesance. Lidí pomálu, jako ostatně všude v okolí. Vždy je možné na prstech je spočítat. K večeru se i těch pár vytratí neznámo kam. Jen místní dvě pizzerie a cukrárna vykazují jakýsi pohyb. Je všední den, ale nemůžu se zbavit pocitu, že tu jsme velmi brzo ráno o víkendu, dřív, než se všichni probudí.
Ta cesta za mými předky vlastně za nikým živým nevede. Vím tu o Frycových, kteří jsou z přízně, snad mámina sestřenice Jarka s rodinou z Lukavce. Vlastně ani nevím, proč k nim na tu návštěvu nejdu, určitě by to bylo fajn, jen bych jim musela vysvětlovat jak je to s tátou a na to dneska asi nemám sílu. Nějaké vzpomínky na dobu, kdy sem naši vozili babičku na návštěvu mám, jen malá holka se na ty souvislosti tolik neptá, teď bych toho tolik chtěla vědět, zeptat se, jak bylo to či ono. Jenže už vlastně není koho.
Tak to objedeme všechno podlé záznamů o rodišti mých předků. Nové Vyklantice, Starý Smrdov a kapli Svaté Anny. Začínáme ve Vyklanticích. Podle záznamů z rodného listu mojí babičky se tu narodil můj praděd Josef a moje prababička Josefa. Kdoví, jestli číslování budov, které je tu dnes je stejné jako v devatenáctém století, nicméně oba drobné domky jsme šťastně našli a podle vzhledu by jejich základ mohl být klidně z devatenáctého století.
Josef Bezděk se narodil v Nových Vyklanticích (někde jen Vyklanticích) č. 10, 16.března 1883 otci Václavovi a matce Marii, rozené Kopytové. Domek jsme našli nedaleko drobné úřadovny místní pošty. Je dnes rozdělený na dvě stejné půlky, jedná se o jednoduchou jednopatrovou, podlouhlou budovu s půdou a drobnými samostatnými zděnými přístavky. Tvar domku vypadá jako původní, asi se od dob, kdy se v něm Josef narodil zas tolik nezměnilo. Branka od hlavního vchodu vede do uličky, která je jen pár kroků od čísla 8, kde bydleli Čechovi.
Josefa, rozená Čechová, se narodila 19.září 1885 v Nových Vyklanticích č. 8, její tatínek se jmenoval Emanuel Čech a maminka Marie, rozená Šimková. Domek je dnes opravený, má plechová vrata, štít domu do ulice a spolu s holubníkem tvoří uličku, která vede k zápraží a pak dál do zahrady. Pozemek není velký, pokud hranice nebyly upravovány, pozemek domku nebyl příliš rozsáhlý.
V tomto domě se také narodila 18.října 1911 moje babička, Emilie Koníčková, rozená Bezděková. Pamatuji si, že babička mi říkala, že byla z více dětí, snad jedenácti, i když některé nebyly vlastní. Ze záznamů, které mi zbyly po babičce vím jen o některých. Bratr Josef "Pepík" Bezděk (zemř. 18.7.1988 v 75 letech) měl družku Libuši Tučkovou a bydleli Praze 8, ulici Skloněná 12, nad restaurací U slunce. Pamatuji si ho, i jsme tam několikrát byli snad na návštěvě. Tenhle Pepík mi odkázal harmoniku, kterou dodneška mám, i když hrát na ni neumím. Babička si také moc přála, abych se na tu harmoniku učila, ale byla jsem takové slaboučké dítě a harmonika byla proti mně obr.
Další bratr, o kterém mám záznam je Vlasta, který zemřel ve stejném roce, 21.12. 1988 v 68 letech. Měl ženu Annu, syna Vlastimila a dceru Alenu provdanou Sadílkovou. Josef byl tedy o dva roky mladší než babička a Vlasta o devět let. Jestli byla babička nejstarší si nepamatuji. A pak tu byla Karolína, nebo Karla, teta Čechová, za kterou jsme s babičkou a rodiči jezdili do nedalekého Starého Smrdova č. 10. Ta si vzala Bohumila Čecha a prožila svůj život nedaleko rodiště.
O Vyklanticích jsou první písemné zmínky z roku 1410 a z roku 1720 pochází barokní zámek postavený pro Joachima Grafa von Harrach ve tvaru písmene H, a za Napoleonských válek přešel do rukou generála, který sem byl za trest uklizen. Více podrobností je zde. Několik stěn zámku je opravených, ale celková oprava jinak velmi zdevastovaného zámku a přilehlého kostela to není. V době, kdy se narodil Josef a Josefa, tento zámek už stál, kdoví, jestli a jak jeho panstvo ovlivňovalo život ve Vyklanticích. Na internetových stránkách www.aspida.cz jsem našla zmínku o tom, že zde vždy hospodařil dobrý hospodář a byla zde tradice pěstování a šlechtění brambor, je tu zmínka o Alfredu Maria Mayerovi, který spravoval rodinný velkostatek ve Vyklanticích od roku 1919.
V okolí je také kaple Svaté Anny se hřbitovem, kde je i hrob rodiny Bezděkovy a Čechovy. Sem chodila i babička a máma a já je doprovázela, zřejmě na hrob svých rodičů, Josefy a Josefa. Našla jsem je po letech popaměti, skoro jako by ta cesta byla v mé duši zapsaná.
Jak se rodina Bezděkova dostala na Borek u Staré Boleslavi není vlastně jasné. Tahle otázka mi ještě zbývá k vyluštění. Tak snad někdy příště budu v pátrání pokračovat. Také vlastně nevím, co bylo před Josefou, abych se dopátrala do sedmé generace žen ze strany mé matky, generace silných žen, které v sobě nesou příkoří jedné malé holčičky, která nebyla milovaná, protože ji umřela maminka při porodu a táta se jí zřekl. Tak jednou v tom pátrání třeba pokračovat budu. Teď už však své předky nechám spát. Každá návštěva jednou končí.
Ta druhá část pátrání je o Hrobské Zahrádce. Tady, v čísle 10, žil rod Anděrů. Nevím, zda existuje přímá linie, která vede k mému tátovi. Praděd Václav se narodil v Praze někdy v polovině devatenáctého století. Co bylo před tím možná ví archivy, matriky či zemské knihy, podobné dokumenty nemám. Ta rodina ze Zahrádky, nebo alespoň její část, odešla v devatenáctém století do Ameriky. Je jen pár kilometrů od Pacova a vlastně není tak daleko od Vyklantic. Možná, že duše mé mámy a mého táty se už dříve nějak potkaly. Jejich rodiny pocházely ze stejné oblasti. Je v tom mnoho kdyby a linky mi chybí.
Ten kraj má tiché, skryté kouzlo. Básník Sova, dnes jen ve starých čítankách, o něm dávno věděl. Tu tichou krásu měli v písničce i Plavci. Broukala jsem si ji na tom výletě. Tak ať tohle povídání zakončí
">
Vysočina Plavci
Projížděli jsme s P. úzkými silničkami lemovanými starými duby. Krajina neporušená průmyslovými zónami, nezjizvená sídly nově zbohatlých podnikatelů. Všude uklizeno a čisto, i když domy jsou záplatované a málokterý má novou fasádu. Opuštěné usedlosti s propadlou střechou jsou častým jevem, jen kostelíček či kaplička v každé vesničce je vzorně opravená. Církevní majetek je udržovaný, nevyděluje se z místního života, tvoří pevnou součást a i na mne působí nějak víc, než jinde. Dalo by se říci, že tu nic není, ale to nic je právě zajímavé. Nerušený prostor, dýchá dávnem, tak jako centrum Prahy, než bylo opravené. Obecní úřad a místní Jednota také patří k nejlépe udržovaným stavbám. Dopátrali jsme se, že Evropská Unie a stát zde investuje a to je dobře.
I nově otevřený pacovský hotel Peppino, který jsme si vybrali jako základnu pro naše výlety, byl zrekonstruován s pomocí peněz z Evropy. Mimochodem, možností k ubytování tu tolik není. A v hotelu jsme, mimo sezónu, byli sami. Po dobrodružstvím s trochu stávkujícím autem jsme se ubytovali a vyrazili na obhlídku. Na náměstí v Pacově je stranou barokní kostel vyvedený v červené, částečně zakrytý budovou školy dýchající přestavbou z let padesátých, a krásným, bíle natřeným kostelem slepených z prvků gotiky a renesance. Lidí pomálu, jako ostatně všude v okolí. Vždy je možné na prstech je spočítat. K večeru se i těch pár vytratí neznámo kam. Jen místní dvě pizzerie a cukrárna vykazují jakýsi pohyb. Je všední den, ale nemůžu se zbavit pocitu, že tu jsme velmi brzo ráno o víkendu, dřív, než se všichni probudí.
Ta cesta za mými předky vlastně za nikým živým nevede. Vím tu o Frycových, kteří jsou z přízně, snad mámina sestřenice Jarka s rodinou z Lukavce. Vlastně ani nevím, proč k nim na tu návštěvu nejdu, určitě by to bylo fajn, jen bych jim musela vysvětlovat jak je to s tátou a na to dneska asi nemám sílu. Nějaké vzpomínky na dobu, kdy sem naši vozili babičku na návštěvu mám, jen malá holka se na ty souvislosti tolik neptá, teď bych toho tolik chtěla vědět, zeptat se, jak bylo to či ono. Jenže už vlastně není koho.
Tak to objedeme všechno podlé záznamů o rodišti mých předků. Nové Vyklantice, Starý Smrdov a kapli Svaté Anny. Začínáme ve Vyklanticích. Podle záznamů z rodného listu mojí babičky se tu narodil můj praděd Josef a moje prababička Josefa. Kdoví, jestli číslování budov, které je tu dnes je stejné jako v devatenáctém století, nicméně oba drobné domky jsme šťastně našli a podle vzhledu by jejich základ mohl být klidně z devatenáctého století.
Josef Bezděk se narodil v Nových Vyklanticích (někde jen Vyklanticích) č. 10, 16.března 1883 otci Václavovi a matce Marii, rozené Kopytové. Domek jsme našli nedaleko drobné úřadovny místní pošty. Je dnes rozdělený na dvě stejné půlky, jedná se o jednoduchou jednopatrovou, podlouhlou budovu s půdou a drobnými samostatnými zděnými přístavky. Tvar domku vypadá jako původní, asi se od dob, kdy se v něm Josef narodil zas tolik nezměnilo. Branka od hlavního vchodu vede do uličky, která je jen pár kroků od čísla 8, kde bydleli Čechovi.
Josefa, rozená Čechová, se narodila 19.září 1885 v Nových Vyklanticích č. 8, její tatínek se jmenoval Emanuel Čech a maminka Marie, rozená Šimková. Domek je dnes opravený, má plechová vrata, štít domu do ulice a spolu s holubníkem tvoří uličku, která vede k zápraží a pak dál do zahrady. Pozemek není velký, pokud hranice nebyly upravovány, pozemek domku nebyl příliš rozsáhlý.
V tomto domě se také narodila 18.října 1911 moje babička, Emilie Koníčková, rozená Bezděková. Pamatuji si, že babička mi říkala, že byla z více dětí, snad jedenácti, i když některé nebyly vlastní. Ze záznamů, které mi zbyly po babičce vím jen o některých. Bratr Josef "Pepík" Bezděk (zemř. 18.7.1988 v 75 letech) měl družku Libuši Tučkovou a bydleli Praze 8, ulici Skloněná 12, nad restaurací U slunce. Pamatuji si ho, i jsme tam několikrát byli snad na návštěvě. Tenhle Pepík mi odkázal harmoniku, kterou dodneška mám, i když hrát na ni neumím. Babička si také moc přála, abych se na tu harmoniku učila, ale byla jsem takové slaboučké dítě a harmonika byla proti mně obr.
Další bratr, o kterém mám záznam je Vlasta, který zemřel ve stejném roce, 21.12. 1988 v 68 letech. Měl ženu Annu, syna Vlastimila a dceru Alenu provdanou Sadílkovou. Josef byl tedy o dva roky mladší než babička a Vlasta o devět let. Jestli byla babička nejstarší si nepamatuji. A pak tu byla Karolína, nebo Karla, teta Čechová, za kterou jsme s babičkou a rodiči jezdili do nedalekého Starého Smrdova č. 10. Ta si vzala Bohumila Čecha a prožila svůj život nedaleko rodiště.
O Vyklanticích jsou první písemné zmínky z roku 1410 a z roku 1720 pochází barokní zámek postavený pro Joachima Grafa von Harrach ve tvaru písmene H, a za Napoleonských válek přešel do rukou generála, který sem byl za trest uklizen. Více podrobností je zde. Několik stěn zámku je opravených, ale celková oprava jinak velmi zdevastovaného zámku a přilehlého kostela to není. V době, kdy se narodil Josef a Josefa, tento zámek už stál, kdoví, jestli a jak jeho panstvo ovlivňovalo život ve Vyklanticích. Na internetových stránkách www.aspida.cz jsem našla zmínku o tom, že zde vždy hospodařil dobrý hospodář a byla zde tradice pěstování a šlechtění brambor, je tu zmínka o Alfredu Maria Mayerovi, který spravoval rodinný velkostatek ve Vyklanticích od roku 1919.
V okolí je také kaple Svaté Anny se hřbitovem, kde je i hrob rodiny Bezděkovy a Čechovy. Sem chodila i babička a máma a já je doprovázela, zřejmě na hrob svých rodičů, Josefy a Josefa. Našla jsem je po letech popaměti, skoro jako by ta cesta byla v mé duši zapsaná.
Jak se rodina Bezděkova dostala na Borek u Staré Boleslavi není vlastně jasné. Tahle otázka mi ještě zbývá k vyluštění. Tak snad někdy příště budu v pátrání pokračovat. Také vlastně nevím, co bylo před Josefou, abych se dopátrala do sedmé generace žen ze strany mé matky, generace silných žen, které v sobě nesou příkoří jedné malé holčičky, která nebyla milovaná, protože ji umřela maminka při porodu a táta se jí zřekl. Tak jednou v tom pátrání třeba pokračovat budu. Teď už však své předky nechám spát. Každá návštěva jednou končí.
Ta druhá část pátrání je o Hrobské Zahrádce. Tady, v čísle 10, žil rod Anděrů. Nevím, zda existuje přímá linie, která vede k mému tátovi. Praděd Václav se narodil v Praze někdy v polovině devatenáctého století. Co bylo před tím možná ví archivy, matriky či zemské knihy, podobné dokumenty nemám. Ta rodina ze Zahrádky, nebo alespoň její část, odešla v devatenáctém století do Ameriky. Je jen pár kilometrů od Pacova a vlastně není tak daleko od Vyklantic. Možná, že duše mé mámy a mého táty se už dříve nějak potkaly. Jejich rodiny pocházely ze stejné oblasti. Je v tom mnoho kdyby a linky mi chybí.
Ten kraj má tiché, skryté kouzlo. Básník Sova, dnes jen ve starých čítankách, o něm dávno věděl. Tu tichou krásu měli v písničce i Plavci. Broukala jsem si ji na tom výletě. Tak ať tohle povídání zakončí
">
Vysočina Plavci