Karel Plíhal si stále hraje se slůvky
21. 10. 2008
“Pojďme si hrát se slůvky, navléknem jim podkůvky“ znělo z pódia po tak dlouhé době. Od roku ďábla jsem vlastně o Karlovi Plíhalovi tolik neslyšela. Zůstala mi v paměti ta křehkost duše a boj se zrádnými pomocníky, kteří to za nás jen zdánlivě vyřeší a uklidní nás. Zdá se, že s těmi draky bojuje statečně a vyhrává, vlasy stále tak blonďaté a husté, tělo silného moravského ogara. Sedá si na divadelní židli U hasičů, pokyne svým jediným pomocníkům na pódiu – reflektorům, omluví se za malé zpožďění, prý čekal na pokyn který nepřišel a pustí se do své první skladby. Pojďme si hrát se slůvky…
Udělal si rok a půl pauzu v hraní, říkal, že si musí odpočinout sám od sebe. Udělal dobře. Stále má v sobě tu zdánlivou chlapeckou nejistotu když vstoupí na pódium. Zadrhnou se mu slovíčka, ztiší hlas, věty mají tázavé kudrlinky. Není jasné, jestli to hraje, nebo ten ostych je skutečný. Vlasta Redl to dělá podobně. Vlastně hodně písničkářů nebo těch, kteří stojí před publikem sami, začne tím, že ukáže své strachy, svoji bezbrannost, pozve lidi dál a ukáže se v celé nahotě a bezbrannosti, aby je publikum přijalo a vyslechlo si ten slabý jednotlivý hlas. Začíná pokorou, jemným lidským kontaktem. Pak teprve rozvine a ukáže tu sílu.
Skrývá hudbu ve značkách, které jsou z jiného světa než mé neumělé Ami, C a G, ale jsem tak ráda, když ke mně plynou. Tak tenhle člověk mne vlastně uvedl do jazzu. Prsty mu po kytaře klouzají samy, lehce se vyznají v záplavě akordů, které znám jen v tabulaturách. Později si vyhledám jeho internetové stránky. Má tam rozepsány akordy a prstoklad na vybrnkávání, samé Fis, Cis a maj, necvičím jako on šest hodin denně na kytaru, tak to ani nezkusím. Dívám se jak hraje a jak známou písničku promění kytarovým doprovodem, i u těch, které znám najdu něco nového a zvláštního. Prostý „Topič u piána“ zní košatě, dnes si umyl ruce a celou topnou sezónu cvičil velmi poctivě.
Stejně jako s notami si hraje se slůvky. Písničky prokládá svými rýmovačkami a básničkami. Pohrává si s významy a všimne si mikrosvěta, jako by zaměřil svůj objektiv a vyfotil běžnou událost na makro. Vidí souvislosti, maličko pozmění realitu, vysloví to, co si myslíme, ale neřekneme, staví na paradoxech, řekne nějakou sprosťárnu (jo)? A pobaví. Hned se mi všechny básničky vykouří z hlavy. Táhnou losi dlouhou plání, něco něco slosování. Nevím, odkud je tahá. Lehce říká jednu za druhou, nepřemýšlí, asi to nemá napsané. Jako když se protrhne polštář s peřím, lehce se snáší jedna za druhou. Mám stejný pocit improvizace jako když hraje na kytaru. Svět, který si mohu užít, i když je nějak o patro výš než sama dosáhnu.
Hlas má při zpívání jemný a nějak se mi zdá zesláblý, ale slova a doprovod to stejně vytáhne do krásných prostorů hezkého zážitku. Publikum ho dlouho po škončení vytleskává, zahraje ještě pár písniček, přidá staré osvědčené i ty z nového alba.Myslím na Zuzku Navarovou a na nebe počká. Doma si zalistuji a zjistím, že mu bylo letos padesát. Ten čas letí. Blonďatý anděl s tvořivou duší nestárne. Objevuje svou hru se slůvky a občas nás k ní přizve. Moc jsem si to užila.
Koncert Karla Plíhala proběhl 16.10.2008 v divadle U hasičů, plném k prasknutí.
Udělal si rok a půl pauzu v hraní, říkal, že si musí odpočinout sám od sebe. Udělal dobře. Stále má v sobě tu zdánlivou chlapeckou nejistotu když vstoupí na pódium. Zadrhnou se mu slovíčka, ztiší hlas, věty mají tázavé kudrlinky. Není jasné, jestli to hraje, nebo ten ostych je skutečný. Vlasta Redl to dělá podobně. Vlastně hodně písničkářů nebo těch, kteří stojí před publikem sami, začne tím, že ukáže své strachy, svoji bezbrannost, pozve lidi dál a ukáže se v celé nahotě a bezbrannosti, aby je publikum přijalo a vyslechlo si ten slabý jednotlivý hlas. Začíná pokorou, jemným lidským kontaktem. Pak teprve rozvine a ukáže tu sílu.
Skrývá hudbu ve značkách, které jsou z jiného světa než mé neumělé Ami, C a G, ale jsem tak ráda, když ke mně plynou. Tak tenhle člověk mne vlastně uvedl do jazzu. Prsty mu po kytaře klouzají samy, lehce se vyznají v záplavě akordů, které znám jen v tabulaturách. Později si vyhledám jeho internetové stránky. Má tam rozepsány akordy a prstoklad na vybrnkávání, samé Fis, Cis a maj, necvičím jako on šest hodin denně na kytaru, tak to ani nezkusím. Dívám se jak hraje a jak známou písničku promění kytarovým doprovodem, i u těch, které znám najdu něco nového a zvláštního. Prostý „Topič u piána“ zní košatě, dnes si umyl ruce a celou topnou sezónu cvičil velmi poctivě.
Stejně jako s notami si hraje se slůvky. Písničky prokládá svými rýmovačkami a básničkami. Pohrává si s významy a všimne si mikrosvěta, jako by zaměřil svůj objektiv a vyfotil běžnou událost na makro. Vidí souvislosti, maličko pozmění realitu, vysloví to, co si myslíme, ale neřekneme, staví na paradoxech, řekne nějakou sprosťárnu (jo)? A pobaví. Hned se mi všechny básničky vykouří z hlavy. Táhnou losi dlouhou plání, něco něco slosování. Nevím, odkud je tahá. Lehce říká jednu za druhou, nepřemýšlí, asi to nemá napsané. Jako když se protrhne polštář s peřím, lehce se snáší jedna za druhou. Mám stejný pocit improvizace jako když hraje na kytaru. Svět, který si mohu užít, i když je nějak o patro výš než sama dosáhnu.
Hlas má při zpívání jemný a nějak se mi zdá zesláblý, ale slova a doprovod to stejně vytáhne do krásných prostorů hezkého zážitku. Publikum ho dlouho po škončení vytleskává, zahraje ještě pár písniček, přidá staré osvědčené i ty z nového alba.Myslím na Zuzku Navarovou a na nebe počká. Doma si zalistuji a zjistím, že mu bylo letos padesát. Ten čas letí. Blonďatý anděl s tvořivou duší nestárne. Objevuje svou hru se slůvky a občas nás k ní přizve. Moc jsem si to užila.
Koncert Karla Plíhala proběhl 16.10.2008 v divadle U hasičů, plném k prasknutí.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář