Když vám přání nevychází
20. 1. 2008
Děti. Je to tak samozřejmé. Ve městě rozesetá pískoviště, školky a školy, hračkářství, pohádky, na zadním sedadle dětská sedačka. Rodina a děti. Základ státu. Potřeba o někoho pečovat a pro někoho tady být. Důvod k existenci. Jistota pokračování. Sen, že to, co se jednomu nepovede nepotká tu novou generaci. Úkol, úloha, místo na světě. Tenký hlásek, křehká dlaň. Noční pláč. Starosti a strach, když přijde nemoc, nebezpečí na každém rohu.
Tak krásné snění. Snažím se tomu vyhnout, myslet na něco jiného, ale když těm představám popustím otěže, tak rychle se rozeběhnou po stránce. Čtení pohádek na dobrou noc, sedím na kraji postele a povídám ty pohádky, které jsem jako malá slýchala. Nacházím znovu ten přímný pohled na svět, nekomplikovaný složitými a těžko vysvětlitelnými pravidly dospělých. Inspirace, pravda, to lepší ve mně najednou víc na dlani. Vědomí, že vás někdo má rád a potřebuje vás. To krásnější z vás. To mladší, upřímnější, nezkažené. Teplo dětského doteku, jemných vlásků a širokého úsměvu. Hrdost jak se jim daří ve škole, jak jim jdou první krůčky.
Ale vlastně nevím o čem mluvím. Děti totiž nemám. Vlastní. Jen občas, na půjčení, jen znám, jaké to může být. Ze svého dětství a od dětí mých přátel a známých. Mám před nimi respekt, před dětmi. A někdy se jim vyhýbám. To z lítosti. Že na mne se nedostalo. Že na tom obláčku, na kterém všechny ty dušičky před seskokem na zem, před tím, než si vyberou své rodiče, nesedělo žádné, které si vybralo mne. Občas tam k tomu nebi koukám a zkouším přemlouvat. Ještě ano, už jen tiše, mlčky, beze slov. Každých dvacet osm dní se ta rychlodráha naděje nového začátku, očekávání, těšení se zatajeným dechem a pak smutným odcházením zopakuje. Když nedoufám, nebo jen malinko, trochu méně to bolí. Ale bolet úplně asi nikdy nepřestane. Jsou tu totiž školy, pískoviště, hračkářství...
Jsou lidé, kteří děti nemají. Někteří si takovou cestu vědomě vybrali, prostě ta cesta nezahrnovala plíny a starosti, věnovali energii a lásku jiným směrem. Nebo nemohli, nenašel se ten správný životní partner, nebo okamžik v životě. Nebo, jako já, moc chtěli, ale nestalo se to. Jak se s tím vypořádat, to je jen další hledání na dlouhé cestě. Vždycky se mi vybavují fáze smíření s bolestí. Nejdříve popíráme, že něco takového existuje. Také jsem předstírala, že vše je v pořádku, čekání na děti někdy vyžaduje trpělivost a jednou to přijde. Pak následuje fáze vzteku. Proč zrovna já? Jak to, že já? Co to je za spravedlnost? Kdo to zavinil? Kde si mám stěžovat? Proč musím podstupovat tu bolest? Tolik otázek a žádná odpověď, nikdo na ně odpovědět neumí. To vede k další fázi, depresi. Smutku, pláči, k odevzdání celého života tomu trápení. Sedím na zemi v kuchyni, schoulená u myčky a nahlas brečím, pak už potichu a jen uvnitř. Pokaždé, když si na to vzpomenu. Ještě bojuju, chodím po doktorech a čtu si o přírodních zázracích, zkusím nejednoho šarlatána. Naděje ještě úplně neumřela. To až se smířením. S tím, že si řeknu, že jsou jiné cesty ke spokojenosti a štěstí.
A začnu takové cesty hledat. Možnosti jsou. Najít si cestu k dětem jinak, třeba adopcí, nebo jinou formou pomoci dětem, kteří nemají rodiče. Realizovat se prací, studiem, tvořit něco jiného, třeba tady takhle psát. Ale pohádka na dobrou noc to není. Moc bych ji chtěla číst tomu, co je dneska ještě na obláčku. Tak kdyby si to rozmyslel...
Tak krásné snění. Snažím se tomu vyhnout, myslet na něco jiného, ale když těm představám popustím otěže, tak rychle se rozeběhnou po stránce. Čtení pohádek na dobrou noc, sedím na kraji postele a povídám ty pohádky, které jsem jako malá slýchala. Nacházím znovu ten přímný pohled na svět, nekomplikovaný složitými a těžko vysvětlitelnými pravidly dospělých. Inspirace, pravda, to lepší ve mně najednou víc na dlani. Vědomí, že vás někdo má rád a potřebuje vás. To krásnější z vás. To mladší, upřímnější, nezkažené. Teplo dětského doteku, jemných vlásků a širokého úsměvu. Hrdost jak se jim daří ve škole, jak jim jdou první krůčky.
Ale vlastně nevím o čem mluvím. Děti totiž nemám. Vlastní. Jen občas, na půjčení, jen znám, jaké to může být. Ze svého dětství a od dětí mých přátel a známých. Mám před nimi respekt, před dětmi. A někdy se jim vyhýbám. To z lítosti. Že na mne se nedostalo. Že na tom obláčku, na kterém všechny ty dušičky před seskokem na zem, před tím, než si vyberou své rodiče, nesedělo žádné, které si vybralo mne. Občas tam k tomu nebi koukám a zkouším přemlouvat. Ještě ano, už jen tiše, mlčky, beze slov. Každých dvacet osm dní se ta rychlodráha naděje nového začátku, očekávání, těšení se zatajeným dechem a pak smutným odcházením zopakuje. Když nedoufám, nebo jen malinko, trochu méně to bolí. Ale bolet úplně asi nikdy nepřestane. Jsou tu totiž školy, pískoviště, hračkářství...
Jsou lidé, kteří děti nemají. Někteří si takovou cestu vědomě vybrali, prostě ta cesta nezahrnovala plíny a starosti, věnovali energii a lásku jiným směrem. Nebo nemohli, nenašel se ten správný životní partner, nebo okamžik v životě. Nebo, jako já, moc chtěli, ale nestalo se to. Jak se s tím vypořádat, to je jen další hledání na dlouhé cestě. Vždycky se mi vybavují fáze smíření s bolestí. Nejdříve popíráme, že něco takového existuje. Také jsem předstírala, že vše je v pořádku, čekání na děti někdy vyžaduje trpělivost a jednou to přijde. Pak následuje fáze vzteku. Proč zrovna já? Jak to, že já? Co to je za spravedlnost? Kdo to zavinil? Kde si mám stěžovat? Proč musím podstupovat tu bolest? Tolik otázek a žádná odpověď, nikdo na ně odpovědět neumí. To vede k další fázi, depresi. Smutku, pláči, k odevzdání celého života tomu trápení. Sedím na zemi v kuchyni, schoulená u myčky a nahlas brečím, pak už potichu a jen uvnitř. Pokaždé, když si na to vzpomenu. Ještě bojuju, chodím po doktorech a čtu si o přírodních zázracích, zkusím nejednoho šarlatána. Naděje ještě úplně neumřela. To až se smířením. S tím, že si řeknu, že jsou jiné cesty ke spokojenosti a štěstí.
A začnu takové cesty hledat. Možnosti jsou. Najít si cestu k dětem jinak, třeba adopcí, nebo jinou formou pomoci dětem, kteří nemají rodiče. Realizovat se prací, studiem, tvořit něco jiného, třeba tady takhle psát. Ale pohádka na dobrou noc to není. Moc bych ji chtěla číst tomu, co je dneska ještě na obláčku. Tak kdyby si to rozmyslel...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář