O lidech, kteři se vás dotknou - kamarádky
27. 1. 2008
Mám jich pár takových. Třeba jedna holka z práce. O dost mladší než já. Jednou mi od ní přišla zpráva s přáním k narozeninám a já, protože jsem její číslo neměla uložené v mobilu, jsem byla překvapená, že mi píše. Ale bylo to příjemné. Pak jsme spolu trochu pracovaly, a něco z toho nás sblížilo.
Vlastně mne překvapilo, že mi někdo chce být tak blízko. Snažila se. Chovala se jako kamarád. Chtěla mne vidět často. Chtěla o mně všechno vědět. Chtěla sdílet. A občas byla nevypočitatelná, trucovala, vynucovala si přízeň. Kamarádky, které jsem měla a mám fungují trochu jinak. Jsou mi blízko, vím o nich věci různé, ale není to kontakt na denní bázi. Nezahrnuje to všechno až na dřeň. A součet dal a dáti není tak jednoduché definovat.
Vlastně to s kamarádkami není nikdy lehké. Nepamatuji si jaké to bylo na pískovišti, ale už na základce člověk nějakou tu bližší duši má. Ta moje první se jmenovala Vlaďka. Byla blonďatá, a bydlela o ulici dál, v jiném paneláku v Zárybské. Jaká vlastně byla už nevím, jen vím, že jsem chodila i k ní domů na návštěvu a že jsme si hrály, snad i venku nějaké míčové hry. Pamatuji si, že její táta byl vysoký a že když jsem po čtvrté třídě přešla na jinou školu, tak jsem už jí snad nikdy neviděla. Ani si nepamatuju, že bychom se loučily.
To byla moje první školní kamarádka. Vlastně jsem měla jednu ještě před tím a dlouho potom. Jmenovala se Jana. Byla o něco starší než já a bydlela u nás ve vchodě, o tři patra nade mnou. Posílaly jsme si po provázku psaníčka z jednoho okna do druhého. Mezi domky sevřenými mezi paneláky jsme si vyhrabávaly cestičku pro potůček v jarně tajícím sněhu a celé mokré při setmění šly domů. Jako malé holky jsme byly spolu na horách. Vždycky na mne byla hodná a pamatuju si trochu její pokojíček, myslím, že ho nějak sdílela se starším bráchou. Jezdila často na Šumavu a jednou se tam provdala. Dlouho jsme si psaly a já občas jezdila na návštěvu. A pak to nějak přestalo. Občas na ní myslím. Několikrát už jsem si říkala, že jí napíšu. Ale neodhodlala jsem se k tomu. Dám si úkol do diáře a napíšu krátký dopis. Třeba to vyjde. Její poslední adresu pořád mám a její maminka stále bydlí na stejném místě. O tři patra výše než já.
Další školní kamarádka od páté třídy byla Markéta. Byla jsem s jejími rodiči na jejich chatě v Mokropsech, měli na Berounce kánoj a každý rok měli tu chalupu pod vodou. Měla mladší sestru a příjemné rodiče. Také jsem kamarádila s Magdou, byla moc chytrá a šikovná. Asi jsem jí nestačila, ke konci základky se se mnou už moc kamarádit nechtěla. I k Magdě jsem chodila na návštěvy, bydlela ve starých Letňanech. S Markétou ani s Magdou jsme se po škole přestaly také stýkat. Markétu jsem potkala jednou v obchodě, vyměnily jsme si telefonní číslo, ale nikdy si nezavolaly.
Na střední škole jsem seděla první rok s Míšou. Trochu jsme se znaly už před tím, naši tátové se znali přes práci. Také na chatě a na návštěvě jsem u nich byla. Míša byla jedináček, měla středního černého knírače Edyho a bydlela kousek ode mne na Proseku. Byla a je to srdečná holka, žije někde na Šumavě se spoustou psů a snad je jí dobře. Pak jsem se zkamarádila s Hedvikou, a ta mi vydržela dodnes. Moje spojení s minulostí a pokračování budoucnosti. Také si holka prožívá svoje, ale pořád o sobě víme a ten vztah nám něco dává. Jsem ráda, že ji mám. Že mi vydržela. Nevídáme se tak často a jsou doby, kdy se třeba půl roku i víc neslyšíme. Ale pak se vidíme a plynule navážeme tam, kde jsme před tím skončily. A je to tak fajn.
Také si vzpomínám na kamarádku Hanku z naší chalupy kam jsme jezdili s rodiči asi od mých sedmi let. Vídala jsem ji každý víkend. Byla stejně stará, dobře se učila a ze střední zdravotní školy šla na medicínu a dneska dělá dětskou lékařku. Od té doby, co přešla na střední školu naše vztahy ochladly, moc mne vídat nechtěla. Ani nevím proč. Brzy se provdala a měla dceru, pak další. Dneska jsou už skoro dospělé a jsou jí moc podobné. Celá Hanka když byla menší.
Taky jsem měla kamarádku Katku. Ze střední školy. Tu jsem měla opravdu ráda. Studovaly jsme spolu na přijímačky, byla jsem u ní v Hostíně několikrát, jednou jsme se spolu staraly o Haluščina štěňátka, vymýšlely spoustu blbostí a hodně se nasmály. Má takový rychlý smysl pro humor a zvonivý smích. Katka jezdila na tábory a měla kamarády a velkou lásku a tak ta parta jí okolo jí mnohem víc dávala. Začaly jsme spolu chodit na vysokou školu, ale Katka se vydala na svojí cestu, která mne tolik nezahrnovala. Ten bližší kontakt se nějak vytratil. Tenkrát mne to moc mrzelo. Pak se Katka vdala, skončila se školou a věci byly jinak. Občas jsme se vídaly, přijela jsem za ní na návštěvu a pak i to ustalo. Nedávno jsme se znovu viděly, jeli na hory, zašly párkrát na oběd. Jen ta blízkost se nějak vytratila. Ve mně je trochu pocitu že vlastně Katka ani nechce. Taková nevyřčená nejistota, nějaká bariéra či co. Tak se tomu radši vyhýbám, nevím co s tím.
Na vysoké škole jsem se kamarádila s Petrou. A také Martinou. Tak o těch až zas příště.
Vlastně mne překvapilo, že mi někdo chce být tak blízko. Snažila se. Chovala se jako kamarád. Chtěla mne vidět často. Chtěla o mně všechno vědět. Chtěla sdílet. A občas byla nevypočitatelná, trucovala, vynucovala si přízeň. Kamarádky, které jsem měla a mám fungují trochu jinak. Jsou mi blízko, vím o nich věci různé, ale není to kontakt na denní bázi. Nezahrnuje to všechno až na dřeň. A součet dal a dáti není tak jednoduché definovat.
Vlastně to s kamarádkami není nikdy lehké. Nepamatuji si jaké to bylo na pískovišti, ale už na základce člověk nějakou tu bližší duši má. Ta moje první se jmenovala Vlaďka. Byla blonďatá, a bydlela o ulici dál, v jiném paneláku v Zárybské. Jaká vlastně byla už nevím, jen vím, že jsem chodila i k ní domů na návštěvu a že jsme si hrály, snad i venku nějaké míčové hry. Pamatuji si, že její táta byl vysoký a že když jsem po čtvrté třídě přešla na jinou školu, tak jsem už jí snad nikdy neviděla. Ani si nepamatuju, že bychom se loučily.
To byla moje první školní kamarádka. Vlastně jsem měla jednu ještě před tím a dlouho potom. Jmenovala se Jana. Byla o něco starší než já a bydlela u nás ve vchodě, o tři patra nade mnou. Posílaly jsme si po provázku psaníčka z jednoho okna do druhého. Mezi domky sevřenými mezi paneláky jsme si vyhrabávaly cestičku pro potůček v jarně tajícím sněhu a celé mokré při setmění šly domů. Jako malé holky jsme byly spolu na horách. Vždycky na mne byla hodná a pamatuju si trochu její pokojíček, myslím, že ho nějak sdílela se starším bráchou. Jezdila často na Šumavu a jednou se tam provdala. Dlouho jsme si psaly a já občas jezdila na návštěvu. A pak to nějak přestalo. Občas na ní myslím. Několikrát už jsem si říkala, že jí napíšu. Ale neodhodlala jsem se k tomu. Dám si úkol do diáře a napíšu krátký dopis. Třeba to vyjde. Její poslední adresu pořád mám a její maminka stále bydlí na stejném místě. O tři patra výše než já.
Další školní kamarádka od páté třídy byla Markéta. Byla jsem s jejími rodiči na jejich chatě v Mokropsech, měli na Berounce kánoj a každý rok měli tu chalupu pod vodou. Měla mladší sestru a příjemné rodiče. Také jsem kamarádila s Magdou, byla moc chytrá a šikovná. Asi jsem jí nestačila, ke konci základky se se mnou už moc kamarádit nechtěla. I k Magdě jsem chodila na návštěvy, bydlela ve starých Letňanech. S Markétou ani s Magdou jsme se po škole přestaly také stýkat. Markétu jsem potkala jednou v obchodě, vyměnily jsme si telefonní číslo, ale nikdy si nezavolaly.
Na střední škole jsem seděla první rok s Míšou. Trochu jsme se znaly už před tím, naši tátové se znali přes práci. Také na chatě a na návštěvě jsem u nich byla. Míša byla jedináček, měla středního černého knírače Edyho a bydlela kousek ode mne na Proseku. Byla a je to srdečná holka, žije někde na Šumavě se spoustou psů a snad je jí dobře. Pak jsem se zkamarádila s Hedvikou, a ta mi vydržela dodnes. Moje spojení s minulostí a pokračování budoucnosti. Také si holka prožívá svoje, ale pořád o sobě víme a ten vztah nám něco dává. Jsem ráda, že ji mám. Že mi vydržela. Nevídáme se tak často a jsou doby, kdy se třeba půl roku i víc neslyšíme. Ale pak se vidíme a plynule navážeme tam, kde jsme před tím skončily. A je to tak fajn.
Také si vzpomínám na kamarádku Hanku z naší chalupy kam jsme jezdili s rodiči asi od mých sedmi let. Vídala jsem ji každý víkend. Byla stejně stará, dobře se učila a ze střední zdravotní školy šla na medicínu a dneska dělá dětskou lékařku. Od té doby, co přešla na střední školu naše vztahy ochladly, moc mne vídat nechtěla. Ani nevím proč. Brzy se provdala a měla dceru, pak další. Dneska jsou už skoro dospělé a jsou jí moc podobné. Celá Hanka když byla menší.
Taky jsem měla kamarádku Katku. Ze střední školy. Tu jsem měla opravdu ráda. Studovaly jsme spolu na přijímačky, byla jsem u ní v Hostíně několikrát, jednou jsme se spolu staraly o Haluščina štěňátka, vymýšlely spoustu blbostí a hodně se nasmály. Má takový rychlý smysl pro humor a zvonivý smích. Katka jezdila na tábory a měla kamarády a velkou lásku a tak ta parta jí okolo jí mnohem víc dávala. Začaly jsme spolu chodit na vysokou školu, ale Katka se vydala na svojí cestu, která mne tolik nezahrnovala. Ten bližší kontakt se nějak vytratil. Tenkrát mne to moc mrzelo. Pak se Katka vdala, skončila se školou a věci byly jinak. Občas jsme se vídaly, přijela jsem za ní na návštěvu a pak i to ustalo. Nedávno jsme se znovu viděly, jeli na hory, zašly párkrát na oběd. Jen ta blízkost se nějak vytratila. Ve mně je trochu pocitu že vlastně Katka ani nechce. Taková nevyřčená nejistota, nějaká bariéra či co. Tak se tomu radši vyhýbám, nevím co s tím.
Na vysoké škole jsem se kamarádila s Petrou. A také Martinou. Tak o těch až zas příště.