Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ten dokumentární pořad, který o tátově práci natočila kdysi Československá Televize se nakonec našel. Trvalo to více než půl roku a několik emailů, něco o stálo, ale nakonec jsem v ruce držela CD s nahraným pořadem. Stálo na něm „Grand Prix pro MB 160“. Vlastně jsem se toho okamžiku bála. Jestli mi nebude smutno, ještě víc smutno, jestli nebude bolet vidět svého tátu na televizní obrazovce.

Dokument je jaksi dobový. Režisér se s televizním štábem chopil jakési nešťastné paralely závodů formule jedna a práce party chlapů, které vozí nadměrné náklady přes celou republiku. Doba si žádala oslavu dělnické práce a zdůraznění toho, že pracující lid a každodenní činnost bez vavřínů slávy je pro společnost prospěšná. Vlastně kdyby prostě jen zachytili dokument o tom, jak je těžké jeřáb převézt z Brezna do Prahy, manipulovat tím kolosem po malých silničkách a jet tak, aby se nikomu nic nestalo, jistě by se tam i tak nějaká ta dramatická linka našla. Ale i přes tu nucenou oslavu dělnické práce najednou přemýšlím o tom, co můj táta dělal, trochu jinak. Víc si uvědomuju tu zodpovědnost, musel jet první a dobře odhadnout, kam se ten obr vejde a kam už ne. Musel znát dopodrobna cestu. Jet pomalu, snečím krokem, dlouhé hodiny a přitom si udržet pozornost. Stále po něm mám odznáčky, které dostával za najeté kilometry bez nehod. Pamatuju si, že určitě za 500 000, možná mám i za víc. Jsou v Hrabří.

Také se mi během sledování vybavilo, že jsem to musela vidět. Z celého pořadu si pamatuji scénku, kdy pan Draslar vidí podél silnice stádo krav a jedna má zkroucený rok dopředu a on to komentuje, diví se. Vzpomněla jsem si, že to už jsem viděla. Každý z nich vypráví o tom, co se jim na cestě přihodilo. Jaké nehody a těžkosti se někdy stanou. Táta vyprávěl, jak jednou uvízli na náledí a vytáhnout je mohli až ráno, museli čekat ve velkém mrazu. Myslím na to, jak přijížděl z těchto cest vždycky s nějakými dárky, většinou měl sýr Parenica, limonády Zonka, nebo nějaké ty klobásky či jiné dobroty. Voněl směsí potu, benzínu a těžké techniky a býval unavený.

Poslední část transportu Prahou museli dělat v noci, pak je všechny táta svou „dvanácettrojkou“ rozvezl do jejich domovů a teprve potom, nad ránem, šel spát. Myslela jsem na to, jak mne několikrát na takovou výpravu vzal a jak jsem se dost nudila. V kabině u strejdy Draslara, nebo u táty v autě čas pomalu ubíhal a svět těch dospělých chlapů mi byl jako malé celkem vzdálený. Ale pamatuju si, že na mne byli moc hodní a že se přede mnou snažili tolik neklít.

Myslela jsem na to, jak táta vyprávěl příběhy z těchto cest, jak třeba jednou propíchnul někomu vidličkou ruku, protože mu sahal na řízek při krájení, nebo jak někdo z nich chrápal tolik, že s ním na cestě nikdo něchtěl spát. Doma jsem to slýchávala, ale nikdy mne nenapadlo si to nějak zaznamenat. Film mi také připomněl Zdeňka Plocha. Pamatovala jsem si, že jsme u nich byli na návštěvě a že to bylo na Lhotce, tak jsem zalistovala v telefonním seznamu a zkusila to najít. A trefila se. Měl na sobě velmi podobné monterky jako tenkrát a vlastně si byl vůbec podobný. Za ním vykoukla jeho žena Jana. No jasně, také si ji pamatuju. Připomněli mi, že jsme s nimi jezdili na dovolenou. Vybavuje se mi houpací síť a oranžový skákací balón ve tvaru koníka. Bydleli jsme v dřevěných chatkách v nějakém oploceném areálu, ale už nevím, kde to bylo. Bylo dojemné je vidět. Vehnalo mi to slzy do očí.