Valašsko a Trnkobraní
22. 8. 2008
Tím Trkobraním musím začít. Dlouho, ostudně dlouho jsem nebyla na žádném festivalu a tak jsem se chtěla podívat. Na festivalech je fajn, že člověk získá takový přehled o tom, jak se mají oblíbené kapely a zpěváci dnes a také má příležitost zjistit co hrají kapely, které zná třeba jen podle jména, nebo o nich nikdy neslyšel.
Ale za těmi, které už znám jde člověk především. Těšila jsem se na Jirku Šmicra, ale první páteční den Trnkobraní nás prostě z areálu spláchl déšť. Pravda, byli statečnější než jsme my, ale prostě první den jsme jen obhlídli celý areál, podívali se kde prodávají bramboráky (nějaké drahé), šunčičku (také drahá), klobásky (aha, na festivalu je tak nějak draho) a vrátili se zpátky na hotel Ogar až u Pozlovic. Ve Vizovicích už totiž bylo plno a do kempu se nám nechtělo. To bylo v těch povětrnostních podmínkám myslím velmi prozíravé. Jo, ale slivovičkou zlatou jsem ochutnat stihla.
Tož když nebylo muziky přímo na festivalu, měli jsme ji v hotelu - zrovna tam hrála a zpívala cimbálovka, ale takové ty obecně moravské typu Vínečko bílé, vlastně nic, co by bylo z Valašska. Hráli pěkně, basista tam občas střihl i třetí hlas, škoda, že ho měl silnější než ostatní zpěváci. Jsem tu ráda. Rovní, milí lidé tu jsou. Nemračí se. Dokážou s vámi promluvit a je jim jedno odkud jste. Tak si říkám, jestli to není hřích, tu být Pražanda. Ale nikdo to tu neřeší. Mají vlastní zdravé sebevědomí, daří se tu lidem dobře. Nepotřebují si léčit komplexy na někom odjinud. Mají svůj humor, svoji kulturu, umí se o sebe postarat.
Tak další den, v trochu deštivé srpnové sobotě, jsme se vydali dopoledne po silnici vedoucí místy s krásnými jmény - Hrozenkov, Karolinka, či Hovězí (dokonce i menší Hovízek je k mání). Myslím na písničky, které tu vznikaly. V Karolince je milá paní v informacích, poradila nám moc pěkně kam se vydat a kde se tu podívat. Zrovna tu mají slavnost jakési sklárny, a v místním parčíku zpívá cimbálovka a dědoušek, už starý, ale oči mu svítí, hraje na housle a zpívá. Na cimbál hraje starší paní a kapela vypadá rodinná. Tihle jsou někde odsud, zpívají krásné písničky, ani je neznám, ale jména míst už ano. Když se rozezpíval dědoušek, vehnalo mi to slzy do očí. Asi pro tu čistotu, zaujetí, a lidskou radost, že mu to ještě zpívá a hraje. Také mladá děvčica zazpívala pěsničku. Má před tím svým úkolem takovou pokoru, lásku a mírnost, krásný pocit, posílá nám ho všem.
První doporučený výlet je tu kousek od Karolinky, Kohútka. Vysokohorskou silničku, nedávno zbudovanou, jsme našli, vyčkali, až nás semafor pustí nahoru a tam panovala podzimní mlha. Tak jen krok za hraniční patník abychom byli i na Slovensku a pak zpátky na Trnkobraní za Ivanem Mládkem.
Mládka a Pešáka si pamatuju z ranného dětsví. Možná první koncert, na kterém jsem kdy byla. A vtipy, komentáře a muzika, kterou takovou dobu znám. Laskavý humor dnes už trochu omšelých pánů, kteří jsou sami překvapení jak rádi a vesele je publikum přijímá. Stejný údiv je asi provází již léta. A pak se diví publikum. Hřebem koncertu je totiž křest sochy Jožina z bažin. Mládkovo zdůvodnění že verš o Vizovicích se do písně prostě dostal proto, že slivovice a Vizovice.... zanikne v hluku žlutého práškovacího letadla tak, jak je všichni známe. Jen toto práškuje pravou slivovicí. Alkoholový opar se vlní vzduchem a všudypřítomné dřevěné stánky se slivovičkou krásně ladí do scenérie. Práškovací letadlo přelétne ještě jednou a ty, kteří dosud odolávali a slivovičku nedali, nelze rozeznat, celý svět se lehce motá, usmívá a celý svět je spojen ve slivovicové jedno.
Následují Airfare, David Murphy band, ale hlavě Mňága a Žďorp. Petr Fiala a jeho kapela šlapou velmi dobře. U pódia se to zaplní a areál ožije. I cesta může být cíl. Fiala poeticky
V každé vísce tak uklizeno, načinčaná zahrádka, ... pokračování snad příští týden.
Ale za těmi, které už znám jde člověk především. Těšila jsem se na Jirku Šmicra, ale první páteční den Trnkobraní nás prostě z areálu spláchl déšť. Pravda, byli statečnější než jsme my, ale prostě první den jsme jen obhlídli celý areál, podívali se kde prodávají bramboráky (nějaké drahé), šunčičku (také drahá), klobásky (aha, na festivalu je tak nějak draho) a vrátili se zpátky na hotel Ogar až u Pozlovic. Ve Vizovicích už totiž bylo plno a do kempu se nám nechtělo. To bylo v těch povětrnostních podmínkám myslím velmi prozíravé. Jo, ale slivovičkou zlatou jsem ochutnat stihla.
Tož když nebylo muziky přímo na festivalu, měli jsme ji v hotelu - zrovna tam hrála a zpívala cimbálovka, ale takové ty obecně moravské typu Vínečko bílé, vlastně nic, co by bylo z Valašska. Hráli pěkně, basista tam občas střihl i třetí hlas, škoda, že ho měl silnější než ostatní zpěváci. Jsem tu ráda. Rovní, milí lidé tu jsou. Nemračí se. Dokážou s vámi promluvit a je jim jedno odkud jste. Tak si říkám, jestli to není hřích, tu být Pražanda. Ale nikdo to tu neřeší. Mají vlastní zdravé sebevědomí, daří se tu lidem dobře. Nepotřebují si léčit komplexy na někom odjinud. Mají svůj humor, svoji kulturu, umí se o sebe postarat.
Tak další den, v trochu deštivé srpnové sobotě, jsme se vydali dopoledne po silnici vedoucí místy s krásnými jmény - Hrozenkov, Karolinka, či Hovězí (dokonce i menší Hovízek je k mání). Myslím na písničky, které tu vznikaly. V Karolince je milá paní v informacích, poradila nám moc pěkně kam se vydat a kde se tu podívat. Zrovna tu mají slavnost jakési sklárny, a v místním parčíku zpívá cimbálovka a dědoušek, už starý, ale oči mu svítí, hraje na housle a zpívá. Na cimbál hraje starší paní a kapela vypadá rodinná. Tihle jsou někde odsud, zpívají krásné písničky, ani je neznám, ale jména míst už ano. Když se rozezpíval dědoušek, vehnalo mi to slzy do očí. Asi pro tu čistotu, zaujetí, a lidskou radost, že mu to ještě zpívá a hraje. Také mladá děvčica zazpívala pěsničku. Má před tím svým úkolem takovou pokoru, lásku a mírnost, krásný pocit, posílá nám ho všem.
První doporučený výlet je tu kousek od Karolinky, Kohútka. Vysokohorskou silničku, nedávno zbudovanou, jsme našli, vyčkali, až nás semafor pustí nahoru a tam panovala podzimní mlha. Tak jen krok za hraniční patník abychom byli i na Slovensku a pak zpátky na Trnkobraní za Ivanem Mládkem.
Mládka a Pešáka si pamatuju z ranného dětsví. Možná první koncert, na kterém jsem kdy byla. A vtipy, komentáře a muzika, kterou takovou dobu znám. Laskavý humor dnes už trochu omšelých pánů, kteří jsou sami překvapení jak rádi a vesele je publikum přijímá. Stejný údiv je asi provází již léta. A pak se diví publikum. Hřebem koncertu je totiž křest sochy Jožina z bažin. Mládkovo zdůvodnění že verš o Vizovicích se do písně prostě dostal proto, že slivovice a Vizovice.... zanikne v hluku žlutého práškovacího letadla tak, jak je všichni známe. Jen toto práškuje pravou slivovicí. Alkoholový opar se vlní vzduchem a všudypřítomné dřevěné stánky se slivovičkou krásně ladí do scenérie. Práškovací letadlo přelétne ještě jednou a ty, kteří dosud odolávali a slivovičku nedali, nelze rozeznat, celý svět se lehce motá, usmívá a celý svět je spojen ve slivovicové jedno.
Následují Airfare, David Murphy band, ale hlavě Mňága a Žďorp. Petr Fiala a jeho kapela šlapou velmi dobře. U pódia se to zaplní a areál ožije. I cesta může být cíl. Fiala poeticky
V každé vísce tak uklizeno, načinčaná zahrádka, ... pokračování snad příští týden.