O věcech minulých, současných i příštích

Jestli já se vlastně opravdu nakonec donutím k tomu psaní, to se teprve uvidí. Ale zkusím začít, třeba to, pomalu a jistě půjde. Někde tam ta touha něco psát je. Kdo ví, jestli to bude dobré k něčemu víc, než k mé vnitřní očistě. No vlastně ale proč ne alespoň to. Jestli mi to pomůže srovnat si myšlenky a uvědomit si kousky svého života lépe, bude to dobré.

Zlobí mne, jak ty myšlenky jsou ve mně zasuté, ale nedaří se mi je zformovat. Nebo je spíš jen tuším, chtělo by to je vykutat, polapit, zachytit a připíchnout nástěnkou jako příspěvek. Třeba se ta má hlava naučí posílat prstům ťukajícím do klávesnice lepší signály, třeba i takové, které si ani aktivně neuvědomím. Jen si je pak můžu přečíst, napsané se náhle promění v něco reálného, uchopitelného. A třeba potěší, osvětlí, uvolní či oslaví momenty v mém životě.

A případnému čtenáři, kterého tu vítám, možná pomůže vyznat se v tom životě svém. Také někdy zapeklitém. Pozve jej do zkoumání své vlastní minulosti. Ona na nic není. Nesdělitelná těm, kteří to nezažili. Ale tak známá nám. Je v ní skryto to, co jsme teď. A tak vlastně to minulé je i to budoucí. Ohlédnout se zpátky abychom věděli kam jdeme. To je možná ted důvod proč se v tom porýpat.